Neznám jediného člověka, který by se ani jednou v životě nezeptal, alespoň sám sebe. Nikdo neví, co je po životě, i když se již napsalo mnoho knížek na toto téma. Vše se liší podle náboženství, podle kultury. Někteří mají vlastní zážitky blízké smrti a ti podnikavější se je snaží „prodat“. Jak je to ale ve skutečnosti? Nevím. A řekněte, záleží na tom? Je spousta lidí, kteří by nějaké to peklo potřebovali, ale ti se většinou stejně nebojí ničeho. Možná až někde na konci, budou zpytovat svědomí, pokud jim alespoň kousíček zůstane.

Můj táta byl celý život zarytý ateista a čím byl starší, tím víc věřil, nebo možná doufal, v Boha. Je v tom strach, že všechno jednou skončí a nic tu po nás nezbude? Já osobně jsem přesvědčená, že zbude. Minimálně pokračování v našich dětech, pokud jsme měli to štěstí. Vidím v obou svých dětech kousek sebe a dnes i ve vnoučatech. Naopak vidím kousek maminky i táty v sobě a svých sourozencích, dokonce bych mohla jít dál a najít i naše babičky. Dědečky jsem bohužel neměla možnost poznat. Jen si představte, jak vás jako puberťáka štvaly některé věty vašich rodičů. A víte co? Dnes už je slyším od svých vnoučat, takže jsem je stejně tak používala já i můj syn. Chtě nechtě se tomu prostě jeden neubrání.

Sama jsem tak drzá, že jsem si vytvořila vlastní víru. Má představa Boha je postava věčně se usmívajícího tlustého čínského Buddhy, který prý ani Buddhou není. Co naplat. A pozor! Mám i „Ježíše“. Doufám, že neurazím katolíky ani ostatní věřící. Můj Ježíš je Hanu-man opičí král. Myslím si, že každý člověk na světě, potřebuje něčemu věřit. Dává nám to sílu zdolat překážky a přežít ve zdraví těžké chvíle. Samozřejmě je dobré věřit hlavně v sebe sama. Moji svatou trojici doplňuje bohyně Lakšmí. Nevím proč to tak mám, ale přestala jsem to zkoumat.

Babička byla jehovistka a přiznávám, že tuto církev nechápu. Jejich zákaz darovat a přijmout krev jiného člověka i v případě, že se budete dívat na to, jak vám umírá malé dítě? To není víra, to je neskutečné zlo. Jinak ale samozřejmě respektuji víru každého člověka, nic nikomu nevnucuji, ani nevyvracím. Sám každý vidí, pokud chce, všechny ty zázraky. Náhody, které nejsou náhodami, déjà vu. Co si o tom myslíte vy? Existuje názor, který plně podporuji, že se vlastně jedná o paměť naší duše. Nová vědecká studie ovšem tvrdí, že kdo má déjà vu, má významně menší hipokampus, který vytváří falešné vzpomínky. Přiznávám, že už si pomalu ze školy nepamatuji co přesně to je a k čemu je nám to dobré, ale tahle teorie mě „uráží“. Neumím si představit, jak by v mém velkém těle, mohlo být cokoli malého. Jak už jsem psala, každá víra a každý z nás má jinou představu o našem konci. Má představa je představa reinkarnace. A to právě podporuje ono déjà vu. Byla jsem s přítelem na dovolené v Řecku, nikdy dřív jsem tam nebyla, ale přesně jsem věděla, co je za zatáčkou, nebo v cizím městě, jsem hravě zamířila do míst, kde jsem nevím jak věděla, že je lékárna. Kde se vzala falešná vzpomínka takřka hmatatelná?

A co z toho pro mě plyne? Ať už je na konci cokoli, chci žít hlavně dneškem, chci si užít teď a tady. Abych se na konci mohla podívat zpátky a říct si: „Díky, stálo to za to tu být“. A ještě jedna věc. I když jsem opravdu hodně upovídaná a neumím moc udržet tajemství, co se se mnou stane, až mi doslouží tělo vám asi vyprávět nepřijdu.