Čistě pro poučení, našla jsem (ne)náhodou…..

Panenka byla velice krásná, útlá a bílá v růžových šatečkách. Jmenovala se Edda a uměla pohybovat hlavou i očima. Bylo ji v okně vidět z ulice a vzbuzovala často závist dětí. Tak veliká a krásná byla. Právě proto sedala s ní Otilka u okna; těšilo ji, že přeci někdo může jí něco závidět.

Nebýt té panenky, bylo by Otilce často smutno. Pokoj byl šerý a zamračený; nelíbilo se jí zde. Slunce sem nezasvítilo; naproti byl vysoký dům. A ulice byla rovná a nepřívětivá. Věru, zbývala jí pouze Edda.

Bylo ovšem nutno sejít dvakráte po ponurých schodech tam dolů a jít do školy. A to vždycky Otilku mučilo. Bála se lidí a školy také. Nebylo tam nikoho, kdo by si s ní pohrál, kdo by ji pohladil; ty děti si sice hrály, ale to se jí nelíbilo. Byly to škaredé a hrubé hry, a pak ty děti byly tak škaredé a zlomyslné. Činilo jim potěšení, mohly-li učinit bolest; Otilka často plakala. To všechno bylo asi pro nepřízeň zlého čarodějníka, který ji zaklel mezi zlé lidi.

Ale také s matkou nic nebylo, poslední dobou zvlášť. Jindy si sní občas hrála, říkala pohádky a chvílemi se smála; ale nyní jako by jí nezbylo pro Otilku ani času ani úsměvu. A přece byli tu jen tři.

Otec přicházel také málo domů. Mluvil málo a byl zamračený. Nebral si už Otilku na klín a nehoupal ji. Ovšem byla už velká, bylí už sedm let. A přece bylo jí někdy až úzko, jak zamračeně se otec díval.

Někdy také se s matkou hádali, a to Otilku bolelo, ačkoliv tomu dobře nerozuměla. Běželo o nějakou ženu, kterou Otilka neznala a která byla asi velmi špatná, soudě podle matčiných řečí. Pro ni otec byl tak málo doma a tak zamračený a pro ni matka plakala naříkala. Někdy se také rozzlobili oba a říkali si ošklivé věci, a Otilka se třásla strachem za svou záclonou; i panenka byla vyděšená. Nakonec otec bouchl dveřmi a odešel z domu; pak bylo ještě mnohem smutněji.

Skutečně tedy zbývala ze všeho jenom ta bílá a krásná panenka, které se říkalo Edda. S tou seděla Otilka u okna a tiše sní hovořila; bála se už promluvit nahlas, tak bylo všechno zachmuřené.

Edda se nechala i líbat, třeba ne často; pohybovala hlavou i očima s dovedností, která uchvacovala. A Otilka slyšela ji i mluvit, ovšemže docela tiše; ptala se panenky, má-li ji ráda, a ona řekla velmi srozumitelně ano. Toho blahé ano bylo Otilčino tajemství, a bylo dobře, že aspoň někdo ji má rád.

Neboť matka i otec si jí už vůbec nevšímali. Otilka nevěděla proč, ale cítila to. Matka i otec asi měli na mysli něco zcela jiného. Otilka by se byla ráda toho dopátrala; ale výraz jejich tváře ji odstrašoval; nezbylo než sedět za záclonou, aby nikomu nebyla v cestě, Mimo to bývali rodiče často mimo dům; a byli-li doma, jako by doma nebyli; měli pro Otilku jen mrzutá a roztržitá slova.

Onoho dne, kdy umřela panenka, byl den, který nedal tušit tak smutnou věc. Byl to jeden z prvních jarních dnů; okna byla otevřena a jimi vnikal do pokoje vlažný a svěží vzduch. Dole se jen hemžilo lidmi; a všichni byli dnes jakoby mnohem čilejší a světlejší než jindy. Jediné, co Otilku rmoutilo bylo, že si dnes nikdo nepovšiml její panenky; patrně lidi zaměstnávalo něco, čemu Otilka opět nerozuměla. Nerozuměla vlastně ničemu, kromě toho, že Edda ji má ráda. To bylo také dost.

Právě toho dnes pohádali se zase matka s otcem, a mnohem více než jindy. Otilka se krčila zděšená za záclonou, polekána jejich vášnivým křikem a prudkostí gest.

„Potkala jsem tě, když jsi šel s tou děvkou.“

„Líbila se ti, doufám?“

„Ničemo!“

„Komediantko! Co vlastně chceš?! Brala sis muže mladšího o dvanáct let – – To jsi přece mohla vědět – -“

Pak se ozval ostrý, ošklivý smích; otec odešel, když se matce ještě posměšně uklonil.

Matka zuřila.

Běhala prudce po pokoji s tak zlostným výrazem v tváři, že ho Otilka nikdy neviděla; její pěsti křečovitě zaťaté, chvěla se jenom zlostí a vyrážela nesrozumitelná slova.

„Ať si jde… Ať jde všechno… Tak není možné… Ničema… Jde za běhnou. Všechno ať jde k čertu –„

Otevřela skříň a vyňala z ní dopisy a šperk.

„Ať to letí… a ten prsten, ven s tím, je to od něho…! Ta panenka je taky od něho, viď? Dej ji sem –!“

Brutálně vytáhla panenku z náručí chvějící se Otilky a v záchvatu šíleného vzteku ji hodila na dlažbu. Pak klesla vysílená na pohovku.

Otilka s ustrnutím hleděla, jak Edda letí vzduchem… či se obrátila ještě za ní -? – a padá roztříštěná na tvrdé a špinavé kameny dláždění. Ubožák, bylo skutečně po ní; veta po její skvělosti a nádheře; zhynula v blátě ulice, a naposled ještě upřela oči na Otilku, dvě ubohé oči hynoucí:

„Mám tě přece ráda!“

Ten pohled Otilku neodolatelně pudil. Vystoupila z židle na otevřené okno, a po okamžiku zaváhání a úleku, šla za panenkou.

Lidé, kteří se namanuli k této tragédii jarního dne, tvrdili, že rozepjala ruce, jako by chtěla někoho obejmout…