Někdy se stává, tedy vlastně pravidelně, že člověk postupně stárne. Jak tak stárne, občas se mu něco přihodí, čas od času přemýšlí a najdou se i tací odvážlivci, že se rozhodnout své příběhy a myšlenky sdílet s ostatními. Nejsem odvážná, spíš asi drzá, ale můžou za to někteří z mých blízkých, kteří mě poňoukají k nějaké aktivní činnosti. Do dnešního dne jsem založila pár bloků a ne a ne je najít. Blog ale zakládám poprvé. Snad to dopadne lépe než s bloky a bude nalezen.

Mám za sebou několik „tvůrčích období“ a také několik líných let, kdy se snažím předstírat, že sbírám inspiraci. Možná čekám na to, až mě políbí múza, ale řekněte mi, kdo z vás ji ve skutečnosti viděl? Jen jdou o ní řeči, ale co když prostě neexistuje? Pak mi bohužel nezbývá nic jiného, než to oddřít. Pokud nepočítám pubertu, kdy jsem psala všechno co mě napadlo, od milostných veršů až po erotický a sci-fi román, pak můžu mluvit o období poezie a období prózy. Jde o nepravidelně se střídající úseky, mezi které se právě čím dál častěji tlačí ono lenivé období. Naštěstí ale i přes svou rozenou lenost jsem právě díky dohledu spáchala dvě knihy. První „Pavoučí“ sbírka básní vyšla v roce 2004 a kdo ji nepotkal, už ji asi nesežene, možná někde v regálu v knihovně. Druhá je autobiografická, „Breviář abstinující alkoholičky“, kde jsem odhalila svoji duši zcela nahou. Vyšla v roce 2014 a zbývá jí pár kusů.

A dnes se ze mě stává blogerka, prý mi to dlouho nevydrží, ale myslím, že se teprve uvidí. Držte mi pěsti.