Tenhle příběh není tak úplně můj. Stal se zcela nedávno kolegyni, ale to neznamená, že bychom si něco podobného nezažila každá ze sester domácí péče.

Pán, říkejme mu pro jeho hrdinské příjmení třeba Bivoj, je sedmdesáti pěti letý důchodce, bydlící se svou manželkou několik desetiletí ve spořádaném svazku manželském. Vzhledem k tomu, že není příliš pohyblivý a užívá Warfarin, což je lék na ředění krve, u kterého se musí pravidelně kontrolovat srážlivost krve, byla mu „přidělena“ sestřička domácí péče.

Mimochodem jméno Bivoj nepatří jen rekovi ze známé historie, ale skutečně bylo v kalendáři a to až do roku 1962, kdy ho vystřídala Renáta a v roce 2020 k ní přiřadili ještě Kolomana. Svátek tedy slavil 13. října. V dnešní době by ale pravděpodobně nikdo syna Bivojem nepojmenoval, i když upřímně, já bych mu nedala ani jméno Koloman.

Ale zpátky k hrdinovi našeho příběhu.

„Pane Bivoji, jak se cítíte?“ ptala se sestra Jana, štíhlá blondýnka, matka dvou skoro dospělých synů. „Neteče vám krev z nosu, nekrvácíte z dásní, nedělají se vám modřiny?“ Vyzvídá, než připraví přístroj na měření krvácivosti z kapky krve z prstu.

„Ne ne, sestřičko, všechno je v pořádku.“ Pokukuje po Janě a usmívá se. Nic netušící sestřička se nakloní k pacientovi. V tu chvíli ucítí, jak jeho ruka vklouzla pod tričko a dobývá se pod podprsenku. Uskočí jako uštknutá. „Co si to prosím vás dovolujete?“ Je vyděšená a možná i mírně zhnusená. „No no ,děvčátko, snad se toho tolik nestalo.“ Nepřestává se usmívat pan Bivoj. „Ty jsi nějaká netykavka!“

Jana nemá slov. Na jedné straně má přirozenou úctu ke stáří a k pacientům je zvyklá chovat se slušně, na druhou stranu je jí najednou až fyzicky špatně. Rychle se s panem Bivojem rozloučí. Jinak by mu nejspíš ublížila.

„A příště děvenko, přijďte, až zase nebude žena doma.“ Panu Bivojovi vůbec nedošlo, že udělal něco špatně. Podotýkám, že není senilní a za své činy je plně zodpovědný. Tedy ví přesně co dělá. Jana nevěřícně vykulí oči. „Prosím?! To nemůžete myslet vážně. Tak víte co bude příště, pane Bivoji? Přijde sem kolegyně a věřte, že pokud si k ní dovolíte to, co ke mě, tak se asi budete hodně divit.“ Po těch slovech vyběhla z bytu a nechala v křesle překvapeného staříka. Měla sto chutí, počkat si na jeho ženu, ale co by si s tím pomohla? Chtělo se jí zvracet, nikdy nikomu nezavdala příčinu k podobnému chování. Do očí se jí draly slzy. Co si vůbec ten člověk myslí?

Poté, co se svěří kolegyni, se domluví, že k panu Bivojovi bude chodit někdo jiný. Už prý to zkusil v minulosti. Škoda, že si to postižená dáma nechala pro sebe. Mohla se Jana na to připravit a nemuselo se to opakovat. Ne každý je totiž splachovací a někdo, kdo třeba v minulosti prošel negativní sexuální zkušeností, by mohl mít opravdu vážné problémy.

A poučení z příběhu? Pánové, pokud sexuálně harašíte v jakémkoli věku, existují placené služby. Tato děvčata jsou na to zvyklá a můžete jim sahat, kam chcete. Sestřičky v domácí péči jsou něčí ženy a dcery. Jak by se vám líbilo, kdyby vám někdo osahával vaši ženu nebo dceru? Buďte prosím opravdovými hrdiny a ne zvěří, které se každý leknout musí.