„Jsme tu jen na chvíli, křehcí jak motýli. Jsme tu jen na chvíli, jen na pár chvil,“ zpívá v jedné ze svých písní můj kamarád Pepa Streichl, tedy zpíval. Zemřel v nedožitých 64. letech, což není vůbec věk na umírání. Jenže řekněte je vůbec nějaká vhodná doba, vhodný věk? Ale je to tak, že smrt patří k životu, jako k noci den, nerozlučná dvojka. Jak jsem ale slíbila, bude knížka víc než o smrti o životě.

Začátky domácí péče se datují prý někdy v roce 1859 v Liverpoolu. Pan William Rathbon, známý byznysmen a filantrop, přišel na myšlenku domácí péče v době, kdy jeho žena umírala na zhoubnou chorobu. Ve spolupráci s Florence Nightingalovou (zakladatelka a propagátorka moderního ošetřovatelství) založil  první školu pro sestry, které poskytovaly ošetřovatelskou péči nemocným, potřebným a chudým lidem.

Domácí péče se orientuje většinou na péči o seniory. Pouze v Holandsku zůstávají věrni tradičnímu systému domácí péče a to od narození až po smrt.

K návratu domácí péče dochází v Evropě ( Francie, Finsko, Lucembursko , Lichtenštejnsko, Belgie, Dánsko, Švýcarsko, Švédsko, Rakousko, Anglie, Itálie, SRN ) v počátku sedmdesátých let dvacátého století, tedy  v  době, kdy začínají jednotlivé zdravotnické systémy spotřebovávat čím dál tím větší krajíc ze státních rozpočtů. Domácí péče se stala symbolem lidské vzájemnosti , profesionality, lásky a pomoci.

Domácí péče je i symbolem návratu naší společnosti k tradicím našich předků.  

Tyto informace a mnoho dalších zajímavostí se dozvíte na internetu na http://www.domaci-pece.info/historie-domaci-pece- autorkou je Blanka Misconiová 

Tato péče je poskytovaná na základě rozhodnutí lékaře a to většinou v první fázi lékaře propouštějícího pacienta z nemocnice do domácího ošetření a posléze lékaře praktického. Péče je poskytována pacientům, kteří by bez této služby museli být hospitalizováni, a to není dlouhodobě možné. Většinu pacientů ale získáváme přímo od obvodních lékařů.´

Trošku mě vyděsilo, když jsem si uvědomila, že v terénu budu vlastně úplně sama, nebude za mnou stát moudrý lékař, který mi usnadní všechna rozhodnutí. Vím, že mohu zavolat kolegyni, nebo nadřízenou, ale spoléhejte se na to, že zrovna budou moci zvednout telefon. I když dnes v době mobilních telefonů je to přece jen jednoduší než na samém začátku. Pokud se vám třeba nepovede odběr v nemocnici, stojí za vámi celý tým, ale v terénu jste prostě vy a pacient.

„Už jsem vám říkala posledně paní Marie, abyste si zkusila koupit nějakou pěknou žílu u Vietnamců, ti mají všechno a co nemají, seženou.“ Růžolící paní se usmívá na celé kolo: „To víte, sestřičko, vám to tak budu ulehčovat.“

Po žíle opravdu ani památky a navíc jsem zapomněla vypnout telefon, jak jsem se ještě před okamžikem domlouvala s kolegyní na nějakých změnách plánu. Jsem zoufalá, přestože mám v tomto oboru dost zkušeností. Co opravdu k smrti nerada, je ubližovat lidem. A za ubližování považuji i to, že musím pacienta při odběru píchnout víc než jednou.

Malinko povytáhnu jehlu a tiše se modlím: „Teda paní Marie, já jsem zpocená až na p….“ Opravdu upřímně si oddechnu a v tom slyším smích ve sluchátku telefonu, kolegyně se baví na můj účet? Však ono na ní taky dojde. A brzo. Ještě rychle popíšu zkumavku, rozloučím se s pacientkou a koťaty, snažím se poděkovat hluchému panu manželovi, za to že mi otevřel a hurá zpátky do auta. Den teprve začíná a já už teď si připadám, jako bych složila pár koleček uhlí.

„Teda Katko, nechápu, čemu se směješ.“ Snažím se vypadat rozzlobeně, ale je to jen naoko. S kolegyní tvoříme výborný tým a troufám si říct, že jsme nejen kolegyně, ale také kamarádky.

„Tak jo, už se nesměju, jen mám prostě bujnou fantazii. A už mě nezdržuj, jsem na místě.“ pokládá sluchátko Katka a já spěchám do ordinace jedné z lékařek odevzdat odebranou krev.

„Měla bych pro vás nového pacienta, Jarmilo, chcete?“ Rychle si v hlavě promítnu seznam svých pacientů, jestli mám ještě kapacitu, ale předem vím, že budu souhlasit. Konkurence je velká a dnes je pacientů hodně, ale co je dnes, nemusí být zítra.

„Určitě ano paní doktorko, děkuji.“

Rychle mi píše iniciály pana Jiřího a varuje: „Je to trochu neurvalec, posílám tam vás, protože vím, že se nedáte, ale kdyby něco, ozvěte se, já ho srovnám. Jsou to převazy, pět dní v týdnu. Není nijak starý, zvládl by to sám, nebo jeho žena, ale uvidíte sama.“

Rozloučím se s lékařkou i její sestřičkou a pospíchám dál. Rychle přehodnocuji situaci a vzhledem k tomu, že mám dům pana Jirky po cestě, rozhoduji se seznámení neoddalovat. Nejprve rychle telefonuji, nebývá zvykem se poprvé pacientům neohlásit a již se kolonou šourám o pár ulic dál.

Z okna v prvním patře se objeví muž kolem šedesátky.

„Hlavně nezvoňte“, říká místo pozdravu. „Vyděsila byste kočky.“

Snažím se vypadat co nejvíce chápavě, ale zatím pravda, nechápu nic. Otevírá mi manželka a vede mě po schodech do bytu. Později zjišťuji, že přízemí obývají víceméně kočky a zbytek domu manželé.

„Dobrý den, jsem Týnková, sestřička z domácí a posílá mě paní doktorka na převazy.“

„No, to nemuselo bejt, bysme to nějak zvládli,“ odrazuje mě majitel vyděšených koček.

„Pane Jiří, já o tom nepochybuju, ale mám své instrukce.“ Neochotně tedy ukazuje zranění, které si způsobil před měsícem a které se nevede zahojit. Po očku si ho prohlížím a přemýšlím, co od něj mohu čekat.

„Nemám rád černý oblečení, je to jak na pohřeb,“pokračuje dál. Je urostlý a rozhodně svých dobrých sto šedesát kilogramů nezapře, ale ani já nejsem žádná sušinka, ale sto třicetikilová baba. V duchu děkuji prozřetelnosti, že jsem si na sebe dnes oblékla červenou a dělám jakoby nic.

„Víte, že poznám, když má někdo umřít?“ptá se znova můj nový pacient, když jsem na černou nereagovala.

„No neříkejte, že vypadám tak hrozně,“předstírám zděšení.

Nakonec se do toho vloží jeho žena: “Nemůžeš aspoň sestřičku z těch svých výmyslů vynechat?“

Pan Jiří se zatváří trochu uraženě. Pravdou je, že problémy má všude kam přijde. Zvláštní smysl pro humor, který málokdo chápe a nízký práh bolestivosti. Občas se mu třeba při hospitalizaci povede někoho z personálu urazit a ne jednou se stalo, že takřka zdemoloval vyšetřovnu, jak se bránil výkonu. Na jeho obranu mohu říci, že šlo o bolestivé vyšetření a s jeho postavou prostě stačí se malinko ohnat, nebo cuknout a malér je na světě.

Mezitím se mi povedlo ošetřit defekt na noze a zabandážovat, znáte to, jako před operací, nebo když si zvrtnete nohu. Takové to elastické obinadlo podle typu onemocnění se zaváže buď ke kolenu, nebo až přes stehno.

„To jako s tím mám takhle chodit? To na mě každej bude koukat, jako na nemocnýho!“

„Jestli oni se spíš nebudou dívat na to, jak v tý zimě chodíš v kraťasech,“ snaží se stát na mé straně paní.

„Nemaj na mě dlouhý kalhoty, mám snad chodit v teplákách? A vůbec, co jsi pořád se sestřičkou. Furt jen opakuješ, co řekne a stojíš při ní. Jsi moje žena!“ zlobí se pan Jiří, ale je mi už jasné, že to nemyslí úplně vážně a že mi od něj opravdu nic nehrozí. Jen aby si nezadal, bručí.

Největší překvapení pro něj totiž bylo, když jedna s těch údajně vyděšených koček se ke mně přišourá a lísá se mi kolem nohou. Úplně nevyděšeně se nechá pohladit, ale pravda, tváří se u toho jako královna ze Sáby, jako že mi tedy uděluje milost.

Ale je čas, ještě změřit tlak, zapsat si iniciály do karty, léky, které pán užívá a honem zpátky do auta.

Začínám mít trochu hlad, neumím snídat a bojím se, že už se to jen tak nenaučím. Raději totiž spím, i když moje postava svědčí asi o opaku. Takže vstávám na poslední chvíli, sprcha a jedu. A tak teď honem přemýšlím, kde koupit něco do ruky, abych se moc nezdržovala. Naštěstí je u nás dost možností, ještě něco k pití a můžu pokračovat dál.