Aneb, kde se vzala moje kavača.

Blízké setkání s nadpřirozenem: tantrický exorcismus na vlastní kůži

JM, 2014

Od roku 1995 jsem strávil čtyři roky ve Švédsku jako redaktor v mezinárodním nakladatelství. Toto období podstatně přispělo ke změně mého pohledu na svět. Zasloužil se o to mimo jiné i tento zážitek.

Sídlo, areál několika budov v zahradě u lesa, leží asi 40 km jihozápadně od Stockholmu. Poblíž se nachází kruhové jezero ledovcového původu, k němuž se vztahuje místní legenda, že nemá dno a je jakýmsi portálem do podsvětí. V dřívějších dobách sem prý přicházely porodit těhotné ženy z bohatých stockholmských rodin a následně v jezeře topily svá nechtěná novorozeňata. S jezerem se pojí neobvyklé úkazy, z nichž jednoho jsem byl sám opakovaně svědkem.

Asi 1,5 km od sídla stojí starší dvoupatrový dům, který nakladatelství asi rok před mým příjezdem zakoupilo jako ubytovnu pro své zaměstnance. Zde jsem strávil větší část svého pobytu. Tento dům však měl poněkud ponurou historii. Původně to měl být zájezdní hostinec s nevěstincem a později domov důchodců. Těch zde mnoho zemřelo a nejspíše zde zůstali i po smrti. Někteří současní obyvatelé si totiž stěžovali na neklidný spánek, zlé sny a dokonce zažili i několik napadení subtilními entitami, lidově řečeno duchy. Osobně nejsem v tomto ohledu příliš citlivý a vzpomínám si pouze na jeden zlý sen, který by snad bylo možné s tímto jevem spojit, ale například mé matce, když mě přijela na několik dní navštívit, se tam také špatně spalo.

Vedení nakladatelství nebralo tyto věci na lehkou váhu a rozhodlo se problém vyřešit. Pozvalo jednoho indického tantrika (něco jako bílého čaroděje nebo šamana), v jehož portfoliu služeb bylo odvádění duchů, odstraňování magie a kleteb a podobně. Ten mimo jiné potvrdil legendu o portálu v kulatém jezeře a nabídl se, že vykoná oběť, která portál využívaný podsvětními bytostmi uzavře na 11 let. Vedl také soukromé konzultace s jednotlivci, což jsem si nenechal ujít.

Během našeho setkání mi tantrik řekl věci, které nemohl zjistit běžným způsobem, z čehož jsem usoudil, že jisté schopnosti mít musí. Informace o mém minulém životě jsem sice neměl ověřené z jiných zdrojů, ale dávaly smysl v kontextu mého současného života. Zajímavý byl hlavně způsob, jak k nim přišel. Sděloval mu je do ucha jeho subtilní pomocník zvaný „karna pišáča“ (v sanskrtu „karna“ – ucho, „pišáča“ – druh nižší démonské bytosti), v angličtině „familiar“, a to zvuky znějícími jako mlaskání. Tento druh bytostí má schopnost číst minulost osoby zaznamenanou v jejím astrálním těle podobně jako na počítačovém harddisku. Ovládají ji i někteří lidé, jak jsem později sám zažil. Měl jsem prý k sobě z minulého života připoutané čtyři duchy, kteří měli být pomocí chystaného exorcismu odstraněni.

Tento kuriózní exorcistický obřad v podobě ohňové oběti odstraňující duchy a další negativní vlivy byl vrcholem tantrikova několikadenního pobytu. Šlo o zážitek, na jaké se nezapomíná.

Místem konání bylo první patro zmíněného domu, kde se uprostřed noci a ve světle svíček shromáždilo asi patnáct pozvaných osob a obyvatel domu. Tantrik oděný v hedvábném červeném dhótí (červená je typická barva šaktů, uctívačů Déví) nejprve vložil dva kokosové ořechy do měděných nádob spolu se zelenými listy a do těchto takzvaných šrípatů pomocí manter dočasně instaloval své išta-dévaty, jimiž byla božstva Sítá–Ráma-Lakšman-Pančamukha (pětihlavý) Hanumán. Těm byla oběť určena.

Potom vyprávěl příběh – zkráceně vylíčený například v indickém animovaném filmu Hanumán (2005) – vysvětlující pozadí obřadu. Podle jedné verze klasického eposu Rámájana měl král démonů Rávana, jeho hlavní antihrdina, bratra Mahirávanu, mocného čaroděje žijícího v Pátále, jedné z podsvětních říší. Toho přivolal na pomoc, když začínal v boji s Rámovou armádou prohrávat. Mahirávana v noci díky svým magickým schopnostem unesl Rámu a Lakšmana z jejich válečného ležení do svého podsvětního sídla a chystal se je obětovat Mahákálí, hrozivému aspektu Déví. Ráno po nich jako jediná stopa zbyl tunel vedoucí do nitra země. Rámův nejbližší služebník, velký mystik Hanumán považovaný za aspekt Šivy, se vydal do tunelu, aby je našel. Mahirávana se ale pomocí svých schopností pojistil tak, že ho téměř nebylo možné usmrtit. Svých pět hlavních tělesných prán (subtilních vitálních energií) umístil mimo své tělo do pěti čmeláků žijících v lotosu rostoucím v podsvětním jezeře. Aby ho bylo možné zabít, bylo nutné zničit všech pět čmeláků najednou. (Povšimněte si zajímavé etnografické paralely s Kostějem Nesmrtelným z ruských pověstí.) Nesnadný úkol Hanumán vyřešil tak, že najednou projevil pět hlav a všechny čmeláky najednou spolkl. Právě tuto Hanumánovu pětihlavou hrozivou podobu tantrik vzýval, neboť je považována za „specialistu“ pro boj s negativními vlivy všeho druhu.

Po dokončení příběhu tantrik zažehl obětní oheň a jal se pronášet litanie manter v sanskrtu a uríštině (jazyku indického státu Urísa, odkud pocházel). Přitom vhazoval do ohně různé obětiny. Na závěr obřadu za stálého pronášení manter procházel domem a do dřevěných krabiček podobných větším kuchyňským slánkám podle svých slov chytal duchy. Krabičky pak vhodil do obětního ohně. Díky vlivu vzývaných božstev měli duchové následně opět získat fyzická těla.

Žádné neobvyklé účinky jsem na sobě nepociťoval, ale jedna z účastnic vzpomíná: „Zúčastnila jsem se jadžni provedené C. v K. – údajně jsem byla postižena černou magií – a byla to velká show. C. velmi procítěně pronášel uríské mantry k Hanumánovi. Poté jsem se cítila velmi lehce, jakoby ze mě bylo sňato břemeno. E. měla stejný zážitek, myslím, že měla být postižena duchy. A obě jsme několik dní nemohly usnout před půlnocí. C. řekl, že to je kvůli návalu energie poté, co byly temné síly přemoženy.“

Dostal jsem od něho také Hanumán kavaču, ochranný amulet, který jsem nějakou dobu nosil, a pak jsem ho věnoval jedné osobě, kterou ochránil před magickým útokem.