Chtěla jsem napsat knihu, možná ještě pořád chci napsat knihu. Mám připravené příběhy, které zrají jako víno, ovšem podle mého přítele příliš pomalu. Nebojím se napsat, že si myslí, že jsem líná. Něco jako hledání inspirace a přemýšlení nepovažuje za práci, to totiž není vidět. Samozřejmě má i částečně pravdu. Bez něj bych si pravděpodobně ani netroufla hrát na spisovatelku. To on je v tomhle případě můj hnací motor. Já spíš vyrostla na písničkách podobných jedné staré lidové: „Sedávej, panenko, v koutě, budeš-li hodná najdou tě.“ Sami uznáte, že tahle písnička se do dnešního světa moc nehodí. Možná to platilo kdysi, když si na vsi viděli, jak se říká, až do talíře, děvčata doma drala peří a chystala si výbavu, zatímco rodičové a dohazovači dbalí na dobré mravy hledali po koutech ty hodné. Ale ani před půl stoletím už by mě v koutě nikdo nenašel, natož dnes.

Nemyslím si, že by mi chyběla inspirace, ale možná je v tom strach, jestli téma je dost zajímavé, jestli já jsem schopná všechny ty příběhy napsat tak, aby se vám dobře četly. Na začátku obrovská chuť, kterou pomalu vystřídal strach a pochybnosti. Ale to jsou nejspíš přesně ty příznaky, které se hodí k samotnému tématu smrti.

Pro svoji knihu jsem nejdříve bůhvíproč hledala název. Teď mě napadá, že je to asi podobné, jako když mě, jako ženu, nejprve u auta zajímá barva. Nebo spíše zajímala. Od té doby, kdy jsem si jela koupit z Mělníka do Šumperka Peugeota 308 SW, již se zaplaceným pojištěním podle VIN kódu jen proto, že měl červenou barvu, jsem přeci jen malinko zmoudřela. Pravda, stálo mě to hodně peněz a času. Ale bez zkušeností čistě negativních bych to dělala dodnes. Kniha se tedy měla jmenovat původně: „Nechte mě zemřít doma“. Brrr. I dcera mě upozornila na to, kdo by chtěl číst knížku s takovým názvem, pokud se nejedná o brakový žánr detektivní. A ona se vyzná. Je nejen učitelkou češtiny, ale hlavně vášnivou čtenářkou. Tak jsem ubrala na síle: „Nechte mě umřít doma“. No řekněte, není to jemnější? Ale ani tak to nebylo pochváleno. A tak zatím nechám název plavat, protože….ještě je čas.

Smrt, co o ní vlastně víme? Někdy mám pocit, že někteří z nás jsou mrtví ještě dávno předtím, než zemřou. Měla jsem takového kamaráda, zemřel spolu s družkou a pak jen sedm let mrzutě čekal na smrt. Za to, že nebyl šťastnej a spokojenej a že mu věci nevyhovovaly tak, jak byly, vinil všechny kromě sebe, nejvíc asi mě. Co je to v nás? Co z nás dělá mrzouty, když se náš život nachýlí ke konci. Všichni přece víme, že konec je nevyhnutelný. Už od mala víme o tom, že pohádky, příběhy, knížky, filmy, mají svůj začátek a konec. A mě samotnou nejvíc rozčilují filmy s takzvaným otevřeným koncem nebo nikdy nekončící seriály. Ale co když se to týká někoho blízko, někoho, koho mám ráda. Bez koho si život neumím představit? To je přece jiná. Jak mě rozčilovaly řeči mých babiček a rodičů: „To už tady dávno nebudu“, „Toho se nedožiju“, nebo památná věta mojí maminky : „To už budu čuchat ke kytičkám zespodu“. Zlobila jsem se na ní a ještě teď, když to řekne ji často okřiknu, ať toho nechá. Není normální mluvit o tom, co je tak naprosto přirozené? Máme snad pocit, že tím tu zlou zubatou kmotřičku přivoláme? Čím vyspělejší národ, tím hůř se o tomto tématu mluví.

Představte si nějaký domorodý kmen někde v Africe. Společně se radují z nového života a společně truchlí, když někdo odchází, ale tak nějak přirozeně. Vědí, že tak je to dáno a vůbec se nezamýšlí nad tím, proč zrovna já. Dnes jsem to já, zítra to bude někdo další. Bez bolesti, s pokorou a úctou. Dávají jeden druhému přesně to, co potřebuje, svoji pozornost, až do úplného konce. Skoro jim můžeme závidět. Nikdo, ani děti, není ušetřen pohledu na umírajícího. A naopak, on nezůstává sám. Nikdo ho nešoupne na LDNku do pralesa, nikdo ho nenacpe do domova pro seniory, protože tam jednoduše nic takového nevedou. Je v tomto případě pokrok výhodou? Co opravdu potřebuje umírající člověk? Tým lékařů, který bojuje o to, aby mu prodloužil ve většině případů utrpení. Přísaha, která lékaře nutí zachraňovat nezachranitelné? Naše legislativa, která mluví o etickém kodexu zdravotnických pracovníků? Co je ve skutečnosti ještě etické a co už není? Nad tím vším se budu ve svých příbězích zamýšlet. Proto kniha vzniká tak neskutečně dlouho, abych sama na vlastní kůži okusila i to, že můj táta nezemřel doma. Ať děláme co děláme, ať máme sebelepší plány a úmysly, někdy to prostě zařídit nejde. Ne každý má dost fyzických sil a i resuscitaci provádíme jen do vyčerpání záchranářů. Každý máme svoje limity a měli bychom si je uvědomovat a respektovat.

Pacientka při odběru, která četla moji první knihu, se mě zeptala o čem teď budu psát. Když jsem jí řekla s úplným klidem, že o smrti, vytřeštila na mě oči. „O smrti? Proč? A to jako jak?“ A i když jsem o tom včera mluvila s maminkou a i jí hrdě hlásila, že píšu o smrti, myslím, že měla chuť mě poslat na odborné vyšetření. Sama se ještě nesmířila s tátovým odchodem, i když to nebyl zrovna manžel roku, spíše naopak. Navíc byla poslední z patnácti dětí, pravděpodobně nepříliš chtěné dítě, matčin přechod. Když jí zemřel táta, bylo jí šest. Vzbudili ji uprostřed noci, aby se s ním šla rozloučit. S mužem, který když umíral, neměl pro malé rozpustilé dítě příliš mnoho pochopení a něhy. Možná asi nikdy, takové věci se v té době moc nepěstovaly. Měli co dělat uživit rodinu. Po jeho smrti chodila občas babička skákat pod vlak. Vůbec ji nenapadlo, co způsobuje mojí mamince, která byla ještě příliš malá na to, aby to pochopila. A naopak sama měla právo na to, aby jí spíš někdo pomohl vyrovnat se se smrtí jednoho z nejbližších. Místo toho odjela babička na týden na Slovensko za jinou dcerou, a nechala maminku v nejistotě, napospas osudu. Vůbec si nechci ani představit, jaké to muselo být. Přes to všechno ji moje maminka vždy chovala v úctě, alespoň pokud můžu jako dítě posoudit. Neotočila se k ní zády. Ačkoli vlivem okolností dožila svůj život v domově důchodců, byla s námi tak často, jak sama chtěla a potřebovala. Myslím, že se jí tam hodně líbilo, ale to je na úplně jiný příběh.