Co jsem potkala Žáčka

je ze mě vzorná žačka

stydím se za své chyby

a myslím na alibi.

Je to však marné, děti,

on veršů zná jak smetí

mě jenom závist zbývá.

To abych sto let žila!

Kdybych těch sto let psala

a jenom málo spala

a jedla jenom v chůzi

nemám dost jeho múzy.

a kolik otevření víček?

To nespočítáš lásko hned

už zas dorůstá půlměsíček.

Stejně víc fandím češtině

já na matiku chyběla

a s tvojí hlavou na klíně

hladím ji, i když zbělela

Kolik je mezi námi slov

co bolí i co pohladí?

Co si to šušká filozof?

Že ho ty počty nebaví?

Možná bys závod nedoběh

a přes překážku neskočil.

Ale je to jen koloběh

a stačí, že jsi pro mě žil.

Ale zpátky k příběhu paní Kamily. Nikdy nebyla nijak bohatá, vyrostla v početné rodině, kde nebylo ničeho nazbyt. Narodila se pár let po druhé světové válce. Pospíchala se vdát a ani její manželství nebylo nijak bohaté na finance. Přesto si na půjčku pořídili s manželem ke svým třem dětem dům na vsi. Obě starší dcery se vdaly, měly svoje zázemí a protože byly vychovány k nesobectví, vzdaly se případného podílu na domě svých rodičů ve prospěch bratra, Benjamínka. Dům potřeboval údržbu, bratr v domě bydlel a nedostal by půjčku. Tohle bylo nejlepší řešení. Navíc jedna z dcer bydlela dost daleko a péče o rodiče tedy přirozeně zůstala z velké části na bratrovi. Samozřejmě i dcery pomáhaly jak mohly s ohledem na vzdálenost a možnosti. Postupem času se starší dceři rozpadlo manželství a bohužel, tak jak do něj přišla, s pár osobními věcmi, tak z něj odešla. Ovšem „bohatší“ o dluhy, které ji přivedli do insolvence. Možná v té chvíli měla poprosit bratra o pomoc, ale byla zvyklá si pomoct sama. On měl své starosti, založil rodinu. A tady začíná naše karma. Bratr ji na sociálních sítích vyčetl, že utekla od dluhů, aniž by ji nabídl pomoc, nebo jiné, z jeho pohledu vhodné, řešení a nebýt jejich přátel a vlastních dětí, kteří se jí zastali, byl by to hodně smutný obrázek. Pak zemřel manžel paní Kamily a i on zanechal rodině dluhy. Naštěstí ty se povedlo nějakým způsobem nezdědit. Ale stal se rázem nepřítelem číslo jedna, protože proboha, za co ty peníze utratil!

A čas šel dál. Benjamínek musel začít podnikat, aby se mohl starat o svou nemocnou manželku. Zpočátku jezdili často po nemocnicích, bohužel o jejích diagnózách toho moc nevím, ale občas jsem zaslechla dost podivné věci. Možná, že jejím zkazkám hodně lidí uvěřilo. Já jsem ale zdravotní sestra, takže jsem některá sdělení považovala trochu za sci-fi. Například to, že ji naměřili krvácivost 15. To by ji jednak nepustili z nemocnice, aby nevykrvácela a jednak nelze v naší republice pravděpodobně takovou hodnotu vůbec změřit. Ovšem najdou se i tací, kteří chtějí být klamáni. A ti pak ji i celou rodinu litovali. Já litovala hlavně děti. Je mi přes padesát a i v tomhle věku mi případná smrt mojí maminky připadá naprosto strašná, i když vím, že všechno jednou končí. Představte si ale, že je vám pět nebo deset a žijete v tom, že tu maminka může být třeba jen deset dní. Ruku na srdce, kdo z vás by tohle vydržel? Většina matek totiž naopak přirozeně disimuluje. Raději je se svou bolestí a strachem sama, případně s manželem, s rodiči. Málokterá by vystavila děti takové hrůze. Jiné by bylo, kdyby to byla pravda, pak je dobré na to okolí připravit, včetně dětí, ale tahle žena to tvrdí již několik let. Navíc asi ani normálně neumí žít, žije na Facebooku. A zase je to asi tím, jak byla vychována. Místo aby si sedli v rodinném kruhu, rodina se vše dozvídá ze sociálních sítí. I třeba to, že mají takové dluhy, které povedou k vystěhování z domu. K vystěhování, včetně maminky, která by měla mít v domě, který kdysi rodině pořídila, právo dožít.

Ale zpátky k paní Kamile. Přirozeně Benjamínkovi už nezbývaly síly starat se o svoji stárnoucí matku. Většinu života dělala dvě práce a dokud mohla, pracovala i v důchodu. Ale nejen duše, ale i fyzické tělo stárne a to většinou mnohem rychleji. Dnes je na tom tak, že sotva vstane z postele. Má bolesti kloubů, které nelze řešit ani léky proti bolesti. Na operaci se ji nechce. Má strach, že na tom bude ještě hůř a že by se o ni neměl kdo postarat. Nezvládá péči o domácnost a tak čeká, až si někdo všimne, že je potřeba vytřít, nebo něco uklidit. Většinu dne prospí. Nezvládá nakoupit, takže čeká, až přijede jedna z dcer a nakoupí. Rodina Benjamínka si nakupuje u ní, vše co zapomene, bohužel to zapomíná i vracet. A tak jsou věci, které si paní Kamila musí i schovat, aby ji nechyběly, než ji dcery přivezou další nákup. Sice Benjamínek tvrdí, že i oni jezdí na nákupy a že ji kdykoli nakoupí, jen se to prostě málokdy povede uskutečnit. Většinou zapomenou. Nebo ji napočítají i to, co jí vlastně měli vrátit. Paradoxem je, že nejmladší vnučka sama od sebe píše na lednici, co babičce všechno dluží, ovšem zůstane jen u toho. Úklid už by mohla zajistit i starší vnučka, mamince samozřejmě pomáhá, řekla bych, že domácnost je už dlouho především na ní, a když má náladu, tak i pomůže, ale je v pubertě a brala by to raději jako placenou brigádu. A na to paní Kamila od ostatních vnoučat není zvyklá. Navíc na to ani nemá. Ale to se opět vracíme k výchově. Příklady prostě táhnou.

A co tedy vyplývá z našeho příběhu? Neútočte na nikoho, nekritizujte jeho způsob života. To, že Benjamínek nechápal dluhy ostatních, ho dostalo do dluhů vlastních. A věřte, jak se dnes chová on k paní Kamile a jeho žena ke svým rodičům, je velmi „dobrý“ návod, jak by se jednou měly chovat jejich dcery k nim.

Pán, říkejme mu pro jeho hrdinské příjmení třeba Bivoj, je sedmdesáti pěti letý důchodce, bydlící se svou manželkou několik desetiletí ve spořádaném svazku manželském. Vzhledem k tomu, že není příliš pohyblivý a užívá Warfarin, což je lék na ředění krve, u kterého se musí pravidelně kontrolovat srážlivost krve, byla mu „přidělena“ sestřička domácí péče.

Mimochodem jméno Bivoj nepatří jen rekovi ze známé historie, ale skutečně bylo v kalendáři a to až do roku 1962, kdy ho vystřídala Renáta a v roce 2020 k ní přiřadili ještě Kolomana. Svátek tedy slavil 13. října. V dnešní době by ale pravděpodobně nikdo syna Bivojem nepojmenoval, i když upřímně, já bych mu nedala ani jméno Koloman.

Ale zpátky k hrdinovi našeho příběhu.

„Pane Bivoji, jak se cítíte?“ ptala se sestra Jana, štíhlá blondýnka, matka dvou skoro dospělých synů. „Neteče vám krev z nosu, nekrvácíte z dásní, nedělají se vám modřiny?“ Vyzvídá, než připraví přístroj na měření krvácivosti z kapky krve z prstu.

„Ne ne, sestřičko, všechno je v pořádku.“ Pokukuje po Janě a usmívá se. Nic netušící sestřička se nakloní k pacientovi. V tu chvíli ucítí, jak jeho ruka vklouzla pod tričko a dobývá se pod podprsenku. Uskočí jako uštknutá. „Co si to prosím vás dovolujete?“ Je vyděšená a možná i mírně zhnusená. „No no ,děvčátko, snad se toho tolik nestalo.“ Nepřestává se usmívat pan Bivoj. „Ty jsi nějaká netykavka!“

Jana nemá slov. Na jedné straně má přirozenou úctu ke stáří a k pacientům je zvyklá chovat se slušně, na druhou stranu je jí najednou až fyzicky špatně. Rychle se s panem Bivojem rozloučí. Jinak by mu nejspíš ublížila.

„A příště děvenko, přijďte, až zase nebude žena doma.“ Panu Bivojovi vůbec nedošlo, že udělal něco špatně. Podotýkám, že není senilní a za své činy je plně zodpovědný. Tedy ví přesně co dělá. Jana nevěřícně vykulí oči. „Prosím?! To nemůžete myslet vážně. Tak víte co bude příště, pane Bivoji? Přijde sem kolegyně a věřte, že pokud si k ní dovolíte to, co ke mě, tak se asi budete hodně divit.“ Po těch slovech vyběhla z bytu a nechala v křesle překvapeného staříka. Měla sto chutí, počkat si na jeho ženu, ale co by si s tím pomohla? Chtělo se jí zvracet, nikdy nikomu nezavdala příčinu k podobnému chování. Do očí se jí draly slzy. Co si vůbec ten člověk myslí?

Poté, co se svěří kolegyni, se domluví, že k panu Bivojovi bude chodit někdo jiný. Už prý to zkusil v minulosti. Škoda, že si to postižená dáma nechala pro sebe. Mohla se Jana na to připravit a nemuselo se to opakovat. Ne každý je totiž splachovací a někdo, kdo třeba v minulosti prošel negativní sexuální zkušeností, by mohl mít opravdu vážné problémy.

A poučení z příběhu? Pánové, pokud sexuálně harašíte v jakémkoli věku, existují placené služby. Tato děvčata jsou na to zvyklá a můžete jim sahat, kam chcete. Sestřičky v domácí péči jsou něčí ženy a dcery. Jak by se vám líbilo, kdyby vám někdo osahával vaši ženu nebo dceru? Buďte prosím opravdovými hrdiny a ne zvěří, které se každý leknout musí.

„Tak jakpak se vede?“ptám se a už dávno znám odpověď.

„Je to na h….“ bručí paní Helena, jako pokaždé.

„Nepovídejte a co se tak hrozného stalo?“snažím se trochu zachránit situaci.

„No podívejte, jak jsem z těch vložek celá opruzená,“ ukazuje paní Helena nešťastně.

„Ale to nic není, to se stává,“ uklidňuji ji. „Zítra vám na to přinesu mastičku a uvidíte, že to bude dobré.“

„No to tedy ne, to si mazat nebudu, měla bych filcky,“ rozhodně odmítá.

Dívám se na ni, jestli to myslí vážně, jestli ví, o čem mluví, jestli jen nežertuje.

„A kdo vám tohle řekl?“ zkouším zachovat vážnou tvář, i když mám opravdu obavy, že to dlouho nevydržím.

„To je ale přece jasný,“ tváří se, jako by hloupější ženskou než jsem já rozhodně za celých těch osmdesát šest let nepotkala. „Jak na to přijde mastný, tak jsou z toho filcky,“ velmi rozhodně zakončuje náš rozhovor.

Nedám se, přemýšlím jen, jestli ji na tento nápad přivedl bývalý manžel, aby zamaskoval nějaký svůj průšvih. Podle vyprávění to byl docela čilý milovník. Jak se říká, co před ním neuteklo na strom…

„Víte,“ prohlížím si paní Helenu a z posledních sil se snažím zachovat vážnost situace. „Já si myslím, že se bát nemusíte. Vy už filcky mít asi nikdy nebudete.“

„A teď pojďte, změříme tlak a trochu se protáhneme. Třeba se vám ten svět bude zdát lepší.“ Hned po odchodu volám snaše, doporučuji mast na opruzeniny. Ona už si s tchýní nějak poradí.

V autě odškrtávám tedy další jméno na seznamu a hurá vpřed. Přemýšlím, jestli byl včera skutečně víkend, nebo se mi to jen zdálo.

Cestou ještě vzpomínám na jiné setkání s paní Helenou. I ten den si samozřejmě stěžovala na život. Dnes ji zase chápu o trochu víc, protože i moje kolena čím dál víc bolí a to pak ten svět člověk moc růžově nevidí.

„Sestřičko, mě bolí tak moc nohy,“ začala tentokrát i bez dotazu, ještě než jsem se stačila zout, „že bych nedala ani nohy do praku.“ Potutelně se usmívala a pozorovala, co se mnou tahle úplně intimní informace udělá. Neříkám, že mě to nezaskočilo, přece jen pár let, spíš nějaká ta generace nás od sebe dělí. Ale na mě si nepříjde.

„To přece není žádný problém, paní Heleno, tak byste si prostě klekla na čtyři.“ Přála bych vám vidět ten výraz v její tváři. Skoro mi ji přišlo líto, jak se vyděsila. „Co? No to ne! To jsem v životě nikdy nedělala!“

Popravdě nevím, jestli se mi tomu chce věřit. Jiná doba, jiné mravy. Ale i tak jsem přesvědčená, že by nás možná naše babičky i překvapily a o to víc pravděpodobně dědečkové.

Začátky domácí péče se datují prý někdy v roce 1859 v Liverpoolu. Pan William Rathbon, známý byznysmen a filantrop, přišel na myšlenku domácí péče v době, kdy jeho žena umírala na zhoubnou chorobu. Ve spolupráci s Florence Nightingalovou (zakladatelka a propagátorka moderního ošetřovatelství) založil  první školu pro sestry, které poskytovaly ošetřovatelskou péči nemocným, potřebným a chudým lidem.

Domácí péče se orientuje většinou na péči o seniory. Pouze v Holandsku zůstávají věrni tradičnímu systému domácí péče a to od narození až po smrt.

K návratu domácí péče dochází v Evropě ( Francie, Finsko, Lucembursko , Lichtenštejnsko, Belgie, Dánsko, Švýcarsko, Švédsko, Rakousko, Anglie, Itálie, SRN ) v počátku sedmdesátých let dvacátého století, tedy  v  době, kdy začínají jednotlivé zdravotnické systémy spotřebovávat čím dál tím větší krajíc ze státních rozpočtů. Domácí péče se stala symbolem lidské vzájemnosti , profesionality, lásky a pomoci.

Domácí péče je i symbolem návratu naší společnosti k tradicím našich předků.  

Tyto informace a mnoho dalších zajímavostí se dozvíte na internetu na http://www.domaci-pece.info/historie-domaci-pece- autorkou je Blanka Misconiová 

Tato péče je poskytovaná na základě rozhodnutí lékaře a to většinou v první fázi lékaře propouštějícího pacienta z nemocnice do domácího ošetření a posléze lékaře praktického. Péče je poskytována pacientům, kteří by bez této služby museli být hospitalizováni, a to není dlouhodobě možné. Většinu pacientů ale získáváme přímo od obvodních lékařů.´

Trošku mě vyděsilo, když jsem si uvědomila, že v terénu budu vlastně úplně sama, nebude za mnou stát moudrý lékař, který mi usnadní všechna rozhodnutí. Vím, že mohu zavolat kolegyni, nebo nadřízenou, ale spoléhejte se na to, že zrovna budou moci zvednout telefon. I když dnes v době mobilních telefonů je to přece jen jednoduší než na samém začátku. Pokud se vám třeba nepovede odběr v nemocnici, stojí za vámi celý tým, ale v terénu jste prostě vy a pacient.

„Už jsem vám říkala posledně paní Marie, abyste si zkusila koupit nějakou pěknou žílu u Vietnamců, ti mají všechno a co nemají, seženou.“ Růžolící paní se usmívá na celé kolo: „To víte, sestřičko, vám to tak budu ulehčovat.“

Po žíle opravdu ani památky a navíc jsem zapomněla vypnout telefon, jak jsem se ještě před okamžikem domlouvala s kolegyní na nějakých změnách plánu. Jsem zoufalá, přestože mám v tomto oboru dost zkušeností. Co opravdu k smrti nerada, je ubližovat lidem. A za ubližování považuji i to, že musím pacienta při odběru píchnout víc než jednou.

Malinko povytáhnu jehlu a tiše se modlím: „Teda paní Marie, já jsem zpocená až na p….“ Opravdu upřímně si oddechnu a v tom slyším smích ve sluchátku telefonu, kolegyně se baví na můj účet? Však ono na ní taky dojde. A brzo. Ještě rychle popíšu zkumavku, rozloučím se s pacientkou a koťaty, snažím se poděkovat hluchému panu manželovi, za to že mi otevřel a hurá zpátky do auta. Den teprve začíná a já už teď si připadám, jako bych složila pár koleček uhlí.

„Teda Katko, nechápu, čemu se směješ.“ Snažím se vypadat rozzlobeně, ale je to jen naoko. S kolegyní tvoříme výborný tým a troufám si říct, že jsme nejen kolegyně, ale také kamarádky.

„Tak jo, už se nesměju, jen mám prostě bujnou fantazii. A už mě nezdržuj, jsem na místě.“ pokládá sluchátko Katka a já spěchám do ordinace jedné z lékařek odevzdat odebranou krev.

„Měla bych pro vás nového pacienta, Jarmilo, chcete?“ Rychle si v hlavě promítnu seznam svých pacientů, jestli mám ještě kapacitu, ale předem vím, že budu souhlasit. Konkurence je velká a dnes je pacientů hodně, ale co je dnes, nemusí být zítra.

„Určitě ano paní doktorko, děkuji.“

Rychle mi píše iniciály pana Jiřího a varuje: „Je to trochu neurvalec, posílám tam vás, protože vím, že se nedáte, ale kdyby něco, ozvěte se, já ho srovnám. Jsou to převazy, pět dní v týdnu. Není nijak starý, zvládl by to sám, nebo jeho žena, ale uvidíte sama.“

Rozloučím se s lékařkou i její sestřičkou a pospíchám dál. Rychle přehodnocuji situaci a vzhledem k tomu, že mám dům pana Jirky po cestě, rozhoduji se seznámení neoddalovat. Nejprve rychle telefonuji, nebývá zvykem se poprvé pacientům neohlásit a již se kolonou šourám o pár ulic dál.

Z okna v prvním patře se objeví muž kolem šedesátky.

„Hlavně nezvoňte“, říká místo pozdravu. „Vyděsila byste kočky.“

Snažím se vypadat co nejvíce chápavě, ale zatím pravda, nechápu nic. Otevírá mi manželka a vede mě po schodech do bytu. Později zjišťuji, že přízemí obývají víceméně kočky a zbytek domu manželé.

„Dobrý den, jsem Týnková, sestřička z domácí a posílá mě paní doktorka na převazy.“

„No, to nemuselo bejt, bysme to nějak zvládli,“ odrazuje mě majitel vyděšených koček.

„Pane Jiří, já o tom nepochybuju, ale mám své instrukce.“ Neochotně tedy ukazuje zranění, které si způsobil před měsícem a které se nevede zahojit. Po očku si ho prohlížím a přemýšlím, co od něj mohu čekat.

„Nemám rád černý oblečení, je to jak na pohřeb,“pokračuje dál. Je urostlý a rozhodně svých dobrých sto šedesát kilogramů nezapře, ale ani já nejsem žádná sušinka, ale sto třicetikilová baba. V duchu děkuji prozřetelnosti, že jsem si na sebe dnes oblékla červenou a dělám jakoby nic.

„Víte, že poznám, když má někdo umřít?“ptá se znova můj nový pacient, když jsem na černou nereagovala.

„No neříkejte, že vypadám tak hrozně,“předstírám zděšení.

Nakonec se do toho vloží jeho žena: “Nemůžeš aspoň sestřičku z těch svých výmyslů vynechat?“

Pan Jiří se zatváří trochu uraženě. Pravdou je, že problémy má všude kam přijde. Zvláštní smysl pro humor, který málokdo chápe a nízký práh bolestivosti. Občas se mu třeba při hospitalizaci povede někoho z personálu urazit a ne jednou se stalo, že takřka zdemoloval vyšetřovnu, jak se bránil výkonu. Na jeho obranu mohu říci, že šlo o bolestivé vyšetření a s jeho postavou prostě stačí se malinko ohnat, nebo cuknout a malér je na světě.

Mezitím se mi povedlo ošetřit defekt na noze a zabandážovat, znáte to, jako před operací, nebo když si zvrtnete nohu. Takové to elastické obinadlo podle typu onemocnění se zaváže buď ke kolenu, nebo až přes stehno.

„To jako s tím mám takhle chodit? To na mě každej bude koukat, jako na nemocnýho!“

„Jestli oni se spíš nebudou dívat na to, jak v tý zimě chodíš v kraťasech,“ snaží se stát na mé straně paní.

„Nemaj na mě dlouhý kalhoty, mám snad chodit v teplákách? A vůbec, co jsi pořád se sestřičkou. Furt jen opakuješ, co řekne a stojíš při ní. Jsi moje žena!“ zlobí se pan Jiří, ale je mi už jasné, že to nemyslí úplně vážně a že mi od něj opravdu nic nehrozí. Jen aby si nezadal, bručí.

Největší překvapení pro něj totiž bylo, když jedna s těch údajně vyděšených koček se ke mně přišourá a lísá se mi kolem nohou. Úplně nevyděšeně se nechá pohladit, ale pravda, tváří se u toho jako královna ze Sáby, jako že mi tedy uděluje milost.

Ale je čas, ještě změřit tlak, zapsat si iniciály do karty, léky, které pán užívá a honem zpátky do auta.

Začínám mít trochu hlad, neumím snídat a bojím se, že už se to jen tak nenaučím. Raději totiž spím, i když moje postava svědčí asi o opaku. Takže vstávám na poslední chvíli, sprcha a jedu. A tak teď honem přemýšlím, kde koupit něco do ruky, abych se moc nezdržovala. Naštěstí je u nás dost možností, ještě něco k pití a můžu pokračovat dál.

Jen jeden šedý vlas

a v očích příslib smrti

Vím tati, už je čas,

hlas v krku se mi škrtí

A abys neměl strach

chci držet tvoje ruce.

Dokud nezmizíš v tmách,

dokud ti tluče srdce.

Vzpomínka zůstane

a do mé hlavy buší,

že ráno nevstane

možná už večer tuší.

však srdce slábne,

kmotřička nehodná,

ví, co se stane.

Zaťuká, zacinká,

nedá si říct,

přichází, nesmlouvá,

chce víc a víc.

Ruku Ti podává,

odvede v stíny,

šanci Ti nedává,

být mezi svými.

Stýská se, stýská se

a stýskat bude,

jen milá vzpomínka

člověku zbude.

Neboj se ničeho,

za malou chvíli,

každičká dušička

doběhne k cíli.

V zástupu stojíme,

i když ne rádi,

vzpomínky zůstanou,

v nich jsi dál s námi.