To, že se člověku časem vrátí jak zlo tak dobro je prostě známá léty ověřená pravda. Děti většinou nevychováme výpraskem a nadáváním, ale příkladem. Samozřejmě pokud dostanou občas na zadek, tak jim to nijak morálně neublíží a co si budeme povídat nám se výrazně uleví. Vzpomínám na jeden takový výprask, kterým jsem si sice ulevila, ale protože je zároveň spojen s obrovským strachem o mého tehdy sedmiletého syna, nikdy na něj nezapomenu. V ten den jsem měla denní na chirurgii a pro děti šel do družiny a školky manžel. Ráno jsem zapomněla synovi dát lístek, aby ho paní učitelka pustila z družiny samotného a pak u mě počkal na tatínka a na svou sestru. Samozřejmě ho bez lístku paní učitelka nepustila. Bohužel si ale ani nevšimla, že můj syn prostě odešel. Neznal ještě pořádně hodiny a tak se rozhodl, že má ještě dost času, aby lezl s kamarádem po stromech. Manžel pro něj jel do školy, ale paní učitelka ani nevěděla kdy zmizel, natož kam. A já už viděla všechny ty spáchané hrůzy, které ho tutově potkaly, Považte, dělala jsem na chirurgii! A tak nejdřív hledal syna manžel. Marně. Nebydleli jsme ve městě, ale na předměstí a tudíž jsme neznali jeho místní kamarády. Mohl být kdekoli. V panice jsem zavolala na policii a i když samozřejmě mají svá pravidla, jeden dříve narozený policista se uvolil, že manželovi pomůže hledat. Našli ho asi za necelé dvě hodiny. Byl živý, zdravý a nechápal proč se rozčiluju. Všechen ten nahromaděný strach musel nějak ven. A tak prostě dostal, na chodbě na chirurgii, před zraky pacientů, kolegyň i policisty, který se raději otočil, aby mě nemusel zatknout za domácí násilí, i když v té době jsme podobné hry nehráli, to až teď. Dnes vím, že to byla chyba, ale také vím, že můj nyní již dospělý syn , otec dvou dětí, má pro ten výprask s odstupem času pochopení. Nejspíš by jednal stejně.

Ale zpátky k příběhu paní Kamily. Nikdy nebyla nijak bohatá, vyrostla v početné rodině, kde nebylo ničeho nazbyt. Narodila se pár let po druhé světové válce. Pospíchala se vdát a ani její manželství nebylo nijak bohaté na finance. Přesto si na půjčku pořídili s manželem ke svým třem dětem dům na vsi. Obě starší dcery se vdaly, měly svoje zázemí a protože byly vychovány k nesobectví, vzdaly se případného podílu na domě svých rodičů ve prospěch bratra, Benjamínka. Dům potřeboval údržbu, bratr v domě bydlel a nedostal by půjčku. Tohle bylo nejlepší řešení. Navíc jedna z dcer bydlela dost daleko a péče o rodiče tedy přirozeně zůstala z velké části na bratrovi. Samozřejmě i dcery pomáhaly jak mohly s ohledem na vzdálenost a možnosti. Postupem času se starší dceři rozpadlo manželství a bohužel, tak jak do něj přišla, s pár osobními věcmi, tak z něj odešla. Ovšem „bohatší“ o dluhy, které ji přivedli do insolvence. Možná v té chvíli měla poprosit bratra o pomoc, ale byla zvyklá si pomoct sama. On měl své starosti, založil rodinu. A tady začíná naše karma. Bratr ji na sociálních sítích vyčetl, že utekla od dluhů, aniž by ji nabídl pomoc, nebo jiné, z jeho pohledu vhodné, řešení a nebýt jejich přátel a vlastních dětí, kteří se jí zastali, byl by to hodně smutný obrázek. Pak zemřel manžel paní Kamily a i on zanechal rodině dluhy. Naštěstí ty se povedlo nějakým způsobem nezdědit. Ale stal se rázem nepřítelem číslo jedna, protože proboha, za co ty peníze utratil!

A čas šel dál. Benjamínek musel začít podnikat, aby se mohl starat o svou nemocnou manželku. Zpočátku jezdili často po nemocnicích, bohužel o jejích diagnózách toho moc nevím, ale občas jsem zaslechla dost podivné věci. Možná, že jejím zkazkám hodně lidí uvěřilo. Já jsem ale zdravotní sestra, takže jsem některá sdělení považovala trochu za sci-fi. Například to, že ji naměřili krvácivost 15. To by ji jednak nepustili z nemocnice, aby nevykrvácela a jednak nelze v naší republice pravděpodobně takovou hodnotu vůbec změřit. Ovšem najdou se i tací, kteří chtějí být klamáni. A ti pak ji i celou rodinu litovali. Já litovala hlavně děti. Je mi přes padesát a i v tomhle věku mi případná smrt mojí maminky připadá naprosto strašná, i když vím, že všechno jednou končí. Představte si ale, že je vám pět nebo deset a žijete v tom, že tu maminka může být třeba jen deset dní. Ruku na srdce, kdo z vás by tohle vydržel? Většina matek totiž naopak přirozeně disimuluje. Raději je se svou bolestí a strachem sama, případně s manželem, s rodiči. Málokterá by vystavila děti takové hrůze. Jiné by bylo, kdyby to byla pravda, pak je dobré na to okolí připravit, včetně dětí, ale tahle žena to tvrdí již několik let. Navíc asi ani normálně neumí žít, žije na Facebooku. A zase je to asi tím, jak byla vychována. Místo aby si sedli v rodinném kruhu, rodina se vše dozvídá ze sociálních sítí. I třeba to, že mají takové dluhy, které povedou k vystěhování z domu. K vystěhování, včetně maminky, která by měla mít v domě, který kdysi rodině pořídila, právo dožít.

Ale zpátky k paní Kamile. Přirozeně Benjamínkovi už nezbývaly síly starat se o svoji stárnoucí matku. Většinu života dělala dvě práce a dokud mohla, pracovala i v důchodu. Ale nejen duše, ale i fyzické tělo stárne a to většinou mnohem rychleji. Dnes je na tom tak, že sotva vstane z postele. Má bolesti kloubů, které nelze řešit ani léky proti bolesti. Na operaci se ji nechce. Má strach, že na tom bude ještě hůř a že by se o ni neměl kdo postarat. Nezvládá péči o domácnost a tak čeká, až si někdo všimne, že je potřeba vytřít, nebo něco uklidit. Většinu dne prospí. Nezvládá nakoupit, takže čeká, až přijede jedna z dcer a nakoupí. Rodina Benjamínka si nakupuje u ní, vše co zapomene, bohužel to zapomíná i vracet. A tak jsou věci, které si paní Kamila musí i schovat, aby ji nechyběly, než ji dcery přivezou další nákup. Sice Benjamínek tvrdí, že i oni jezdí na nákupy a že ji kdykoli nakoupí, jen se to prostě málokdy povede uskutečnit. Většinou zapomenou. Nebo ji napočítají i to, co jí vlastně měli vrátit. Paradoxem je, že nejmladší vnučka sama od sebe píše na lednici, co babičce všechno dluží, ovšem zůstane jen u toho. Úklid už by mohla zajistit i starší vnučka, mamince samozřejmě pomáhá, řekla bych, že domácnost je už dlouho především na ní, a když má náladu, tak i pomůže, ale je v pubertě a brala by to raději jako placenou brigádu. A na to paní Kamila od ostatních vnoučat není zvyklá. Navíc na to ani nemá. Ale to se opět vracíme k výchově. Příklady prostě táhnou.

A co tedy vyplývá z našeho příběhu? Neútočte na nikoho, nekritizujte jeho způsob života. To, že Benjamínek nechápal dluhy ostatních, ho dostalo do dluhů vlastních. A věřte, jak se dnes chová on k paní Kamile a jeho žena ke svým rodičům, je velmi „dobrý“ návod, jak by se jednou měly chovat jejich dcery k nim.